Naší malé Pavlínce bylo sedm měsíců, když jsem se rozhodla jet v červenci se svou mamkou a bráchou na Slovensko, kde máme rodinu. Než bychom ale vyrazili, je nutné cestu pečlivě naplánovat a hlavně si sepsat, co je potřeba sehnat a nakoupit. Výhodou bylo, že jsme nemuseli ještě shánět nějaké ubytování, to nám poskytla teta se strýcem.
Cestovní pas pro dítě
Úplně první, co bylo potřeba zařídit, bylo dojít na úřad a nechat Páje udělat cestovní pas, bez kterého bychom vyrazit nemohli. Byla jsem docela zvědavá, jak fotí malé děti, které ještě samy ani nesedí a když, tak chvilku neposedí. Nejdříve jsem paní v kabince dala potřebné doklady, ze kterých si vypsala potřebné informace a potom přišla další paní za námi do kabinky, přehodila mi přes hlavu prostěradlo a malou jsem si posadila pořádně před sebe, zády k sobě. Nakonec se vše podařilo a má krásnou fotku a vlastní cestovní pas. To byl první krok, který nás přiblížil k hranicím. Po třech týdnech jsme si ho vyzvedli a mohli jsme začít plánovat cestu a sepisovat další věci, které jsou potřeba udělat.
Balení a velký nákup
Hlavně šlo o pečlivé promyšlení toho, co bude potřeba vzít s sebou. Přeci jen je Pája ještě malá a těch věcí je víc než dost. Od dudlíků, přes lahvičky až po plenky. O výživě a hračkách ani nemluvím. Když tak sedím a sepisuji, co všechno povezeme s sebou, začínám mít trochu obavy, abychom se do toho auta vůbec všichni vešli.
Pár dní před výjezdem je potřeba udělat velký nákup, kdy koupíme přesnídávky na svačinu, příkrmy k obědu, mléko na snídani a kaši na večeři. Pak samozřejmě balík plen, vlhčené ubrousky, nějaké dobroty a kojeneckou vodu. Hraček máme doma plno, tak vybereme ty nejlepší a hlavně nejskladnější.
Doma jsem si pak všechno dala stranou abych si odškrtávala ze seznamu, co mám a co nemám. Bylo toho opravu hodně, ale nakonec máme jednu velkou cestovní tašku, kde mám já i Pája oblečení, potom velkou tašku plnou příkrmů a přesnídávek a pak ještě jednu menší, která byla spíše pro mě, tam bylo kafe a pití. Ještě večer před cestou přijela mamka s bráchou a přivezli si své věci, kterých také nebylo nějak extra málo, ale podařilo se mi to do auta poskládat. Ono by se to tam vešlo krásně, kdybych nemusela tahat kočár. Nevadí. Věci se krásně vešly a ráno ve čtyři hodiny jsme mohli vyrazit.
Příprava na odjezd do zahraničí
Nastal den D, já vstávala v půl čtvrté abych si uvařila kávu na cestu a připravila Páje čajík s sebou a horké mléko, které jsem pak dala do termosky, aby vydrželo nějakou dobu teplé a já ho nemusela ještě někde po cestě ohřívat. Ačkoli jsme šly obě spát brzy, moc se nám vstávat nechtělo. Nedalo se ale nic dělat, protože ve čtyři jsme musely být u našich, kde jsme vyzvedly bráchu s mamkou a mohlo se vyrazit.
Sice se to nezdá, ale i taková cesta na Slovensko je celkem dálka a mohu s klidem říci, že i s malým miminkem se to dá úplně v pohodě. Brácha seděl na sedačce spolujezdce a mamka seděla vzadu s malou, takže když byla Pája zrovna vzhůru a chtěla si povídat, měla s kým. I hračky měla připravené, takže se po cestě zkrátka vůbec nenudila. Co se týče zastávek, po cestě tam jsme zastavovali jen třikrát, z toho dvakrát kvůli krmení a jednou kvůli shánění dálniční známky na Slovensku.
Do cíle jsme dorazili po šesti hodinách, unavení, nevyspalí a hladoví. Jediný, kdo byl plný síly byla naše malá uličnice, která celou cestu vesměs prospinkala a vůbec jí nevadilo, že je vlastně úplně v jiné Zemi. Byla spokojená, protože každý jí, a nejen jí, vítal s otevřenou náručí. Všichni si jí chtěli pochovat, dělat na ní úšklebky a snažit se zaujmout její pozornost. Na to, že byla vlastně u cizích, byla víc než v pohodě.
Stejně jako doma usínala v ložnici sama a to jak odpoledne, tak i večer. I když odpoledne spinkala hlavně v kočáru, a to i z důvodu vysokých venkovních teplot. Což jí ani nám nějak zvlášť nevadilo. Návštěva utekla jako voda a blížil se čas odjezdu.
Cesta z dovolené domů
Zpáteční cesta už byla v tomto směru jiná. To Pája vyžadovala častější zastávky, ale to bylo způsobeno hlavně tím, že den předtím jí nebylo moc dobře, protože se zoubky rozhodly, že zrovna teď se jim chce ven. Naštěstí jsme to ale celkově zvládli moc dobře. Bála jsem se, že jsem něco zapomněla, že nám něco bude chybět nebo že budu muset někde něco shánět na poslední chvíli. Všechno proběhlo na výbornou, cesta byla super, dovolená byla super a já věděla, že v září můžeme vyrazit na plánovanou dovolenou i s tatínkem.
